Když se řekne everesting…

Když se řekne everesting, každému se vybaví něco jiného. Někomu nemilosrdná mentální výzva, někomu zábavný program na odpoledne, a někomu (jako například mojí mamince) taška plná jídla a 2l termoska s čajem.

Já tento pojem již od loňského roku vnímala jako velkou výzvu, které bych chtěla být součástí. Mělo to jen jeden háček – člověk musí pořád jezdit do kopce. Vlastně jenom do kopce, což není moje nejoblíbenější kratochvíle. Nedá se ale svítit, jak si něco umanu, dřív nebo později se to stane. A tak když jsme si se Šimonem, mým k everestingu donuceným druhem, den předem balili saky paky, moje anti-vrchárská postava se tiše bouřila, zatímco neochvějná mysl se již viděla na vrcholu hory tyčící se 8848 m.n.m., zapichujíc prapor s českou vlaječkou. Obě dostaly zabrat, ale o tom potom.

Budíček ve 4 ráno, lehká snídaně, auto nacpané po střechu všemi “kdyby náhodou” předměty a přehnanými zásobami jídla, poslední sbohem - měli jsme vás všechny rádi - a hurá vstříct dobře známému kopci Štemberek u osady Mizerákovci na pohádkové Staré Myjavě. Tento poklidný kopec situovaný mimo hlavní dopravní tahy jsme objevili díky soutěži Cyklokopce a hned při prvním výstupu nás oslovil svou krásnou malebností a pohodovou atmosférou. Cesta začíná v mírném lesíku a po cca 600m se odkryjí luka s nádhernámi výhledy na myjavské kopečky. Konec stoupání je ve vesnici u staré zastávky, kde byla zároveň naše auto-občerstvovací stanice.

Everesting má jedno velmi důležité pravidlo – třeba jezdit 1 kopec – 1 segment – hore dole stejnou cestou. Do sblbnutí. Záleží potom na délce a převýšení kopce. Některý jedete 10 krát, některý 30 krát, a některý třeba 68 krát či víc krát.

Na to, že se na Štemberek sem tam zatoulá nějaký ten cyklista, už si zřejmě místní zvykli. Ale že by se tam někdo točil od 5 rána do druhého dne do 3 rána, to byla pro ně vážně novinka. Ráno jsme s místními vstali, některé doprovodili do práce, některým dělali společnost při venčení pejsků, potom jsme se jali okopávat zahrádky, vařit obědy, opalovat se na zahraních lehátkách, kosit trávu, vrátit se z práce, posedět při pivu… To všechno a mnohem víc se dělo v idylické vesničce, zatímco my jsme nezdolně stoupali k vrcholu Everestu.

Jak ale den pokračoval, přestali jsme zajímat jak místní psi, které již nebavilo dávat najevo že „tady hlídám já“ pokaždé, když jsme projížděli okolo, ale už i místní ztratili zájem a usoudili, že nám prostě přeskočilo a že radši se s takovými blázny nedávat do kopy. My si mezitím nacházeli ty nejlepší cestičky a vylepšováky, abychom v noci mohli jezdit kopec i se zavřenýma očima: Hned dole u zastávky, kde jsme se točili, bylo vysypané sklo. Pozor, zde se třeba točit velkým obloukem a držet se při krajnici. První pozvolné stoupání lesem je potom mírně rozbité, jakmile to však zvládnete k první zatáčce, jste z toho venku. Stále nemáte zařazené nejlehčí převody, ty přijdou až cca 600m od startu, u pravotočivé zatáčky. Zde už si unavené nožičky vypýtají lehčí převod a upřednostňují ho dalších 500m, než dojedete k mrtévmu mini krtečkovi u krajnice. Zde je převýšení jen asi 2%, zařadíte těžší převod a pokračujete až nad zastávku. Potom rychle zas na nejlehčí, protože váš čeká pár metrů skoro 14% stoupání, hlavně bacha na štěrk! No a závěr už jen dokroutíme k zastávce – otočíme kolo o 180stupňů, promrzneme cestou dolů (ráno a v noci se teploty pohybovaly nebezpečně kolem 0) a jedeme znovu. A znovu. A znovu.

Když člověk stráví na 1 kopci dlouhém 1.9 kilometru 22 hodin, projde různými mentálními fázemi. Od totální euforie, která z pravidla mizí po cca 4 000 nastoupaných metrech, až k depresi z toho, jak pomalu to utíká, a že tohle přece nikdy nemůže zládnout! Po zoufalství, když si uvědomí, že přichází tma – předzvěst příchodu medvědů, duchů a vraždících maniaků – a z cílových 8848 m má nastoupaných pouze něco málo přes 6 000. Bohužel, každý everester, který je jen trošku zdatný v matematice, si potom lehko vypočítá, kolik hodin ještě na kopci asi ztráví. No a když se dopočítáte k tomu, že končit budete později, než kdejaká technoparty – a to pouze za předpokladu, že si nebudete dávat dlouhé pauzy, sranda Vás přejde.

A tak jsme dál klesali nocí. Pomalu, aby nám naši noví společníci zajíci a srnky neskončili pod koly, a stoupali taktéž pomalu, protože jsme se blížili vrcholu Everestu, vzduch řídnul a výšková nemoc číhala na svoji příležitost zaútočit. Byly teprve 2 hodiny ráno, a naši poslední skalní fanoušci, kteří nás opřeni o plot v krátkém tričku a s pivem v ruce celý večer pozorovali, náhle zmizeli a rozhodli se pokračovat v přímém přenosu ráno. To však netušili, že naše dobrodružství se chýlilo ke konci.

Ve 3 hodiny jsme vítězoslavně vypnuli wahoo, poskládali kola do auta a s téměř 9 000 nastoupanými metry se vydali vstříct teplé sprše a měkkým peřinkám.

Dílo bylo dokonáno.

Everest pokořen.

...a já začla proklínat svoje rozhodnutí vzít si další den dovolenou jenom dopoledne.

Co jsme si z toho tedy vlastně odnesli?

Krom velmi detailní znalosti kopce, jsme se o sobě a cyklistice dozvěděli spoustu zajímavých věcí. Tak například, že sjezdovat se dá i v bavlněném triku, svetru a bundě s kapucí, protože vrstev, které vás hřejí, není nikdy dost. Že sluncem spálené rty Vám druhý den nedovolí se z plna hrdla zasmát a hojí se cca 2-3 dny. Že toulaví psi občas nejsou zlí a prostě Vám chtějí jen dělat pacery do kopce. A taky že Myjava je opravdu krásná, vesnický život poklidný a everestování je přes všechna bolavá kolena, záda a zadky skvělá zábava, na kterou si třeba vyhradit celý den a druhý si vzít dovolenou.

Markéta Šťovíčková

Diskusia:

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.